45. kapitola

Strašidelný zámek

 

Jak dlouho jsme ve skále? Zdá se mi to jako věčnost. Takto přemýšlím, když kráčím za Hájkem. Bráchové se už usmířili, cupitají vedle mě a prozpěvují si.  A Sváťa jim vykládá vtípky.

Tak ráda bych už viděla sluníčko! A poseděla s Růženkou u studánky a dala si s ní šálek šípkového čaje.

„Byli jste někdy ve strašidelném zámku?“ přerušil mé myšlenky Hájek. „Musíme tudy projít, jinak se ven nedostaneme.“

Vzpomínám si na strašidelný zámek u nás na pouti. Nesměla jsem do něj ani nakouknout, že jsem ještě malá. A vidíte! Povyrostla jsem sotva centimetr – a jsem tu!

Zmáčkla jsem za kliku. Rukulíbám, zdraví mě kostlivec a napřahuje ruku. Na dlouhých hnátech se mu třpytí prsten s obrovským kamenem.

„To je triamant,“ špitne Hájek.

Skřítci marně skáčou na kliku. Dveře se už neotevřou. Kostlivec zamkl a v ruce s prstenem drží klíč. Nezbývá nám, než se vydat na cestu. Kostnatý pán se nám klaní a z holé lebky sundává klobouk.

Dala jsem si skřítky do kapes a svatojánek se mi posadil na rameno. Přidala jsem do kroku. Po cestě jsou rozesety rakve a když procházíme kolem, kostlivci si sedají a vržou jim kolena. Je mi do breku.

„Do prašivky,“ vyjekl Fášek.

Před námi se kutálí hlava. A zezadu mi kdosi poklepal na rameno! Hrůzou se mi zježily vlasy a stojím na místě zmražená jak nanuk.

„To nic, mám jen useklou hlavu,“ říká postava, která se objevila přede mnou. „Jsem rytíř Strašimír ze Strašic,“ představuje se. Zvedá hlavu ze země a zálibně si ji prohlíží. „Jsem to ale fešák, že?“ Pak už si nás bohudík nevšímá.

„Kdy už budeme venku?“ chce vědět Prášek.

Náš průvodce jen pokrčí rameny. „Jsem tu poprvé,“ přiznal se.

Minuli jsme hladomornu a teď musíme projít mučírnou. Na stěnách visí roztodivné nástroje, žebříky a provazy. Podél zdi bliká řada svíček a po zdech běhají strašidelné stíny. Ve tmavém koutě se blýská ostří seker a nožů. Žalostný nářek nám rve uši.

„Kat,“ hlesl Hájek.

Míří k nám postava v dlouhém plášti s červenou kapucí. V jedné ruce má sekeru a druhou ruku podezřele schovává za zády. Dáváme se na úprk, nejrychleji, jak to jen jde!

Konečně jsme se mohli zastavit. Nikdo nás naštěstí nepronásleduje. „Snad už budeme na konci,“ doufá Hájek.

Narazili jsme ale na jeskyni, jejíž vchod stráží mříž. „Tam se nedostaneme,“ vzlykl Prášek. Sotva to dořekl, rozsvítilo se jasné světlo a mříž se s mohutným skřípáním otevřela. Zíral na nás drak!