32. kapitola

Setkání s Marťany  

 

Když ranní paprsky dopadly na zlatá jablka, zablýskly se jako šperky. Byli jsme už všichni vzhůru a obdivně jsme hleděli na tu krásu. Prášek potají zkoušel, zda se jablíčka dají jíst, ale málem si ten trouba vylomil zub!

„Přistáli Marťani,“ volá Sváťa, sotva se vrátil z nočního výletu a dosedl na větvičku.

„Máš asi nějaké vidiny,“ posmívá se mu Fášek. 

„Jako fakt, Sváťo?“ nedalo to Práškovi.

„Je tam talíř,“ tvrdí světluška.

„To ještě nic neznamená,“ pochybuje Fášek.

„A zelené postavičky,“ snaží se nás Sváťa přesvědčit.

„Jdeme se podívat,“ rozhodla jsem. „A kam?“ došlo mi, že to vlastně nevím.

„Dovedu vás tam,“ řekl důležitě Sváťa a vyrazil jak stíhačka.

Prodíráme se rezivým houštím, mám poškrábané ruce i nohy. Marťani nikde. Najednou se zatmělo a zase rozsvítilo. Uprostřed holé pláně stojí světelný sloup. Tyčí se až do nebe.

„To jsou oni,“ vykřikl Sváťa a hrne se dopředu.

V bílém zahradním altánku sedí trojice zelených mužíčků a hraje karty. Velký reflektor na střeše vrhá světlo do daleka. Točí se dokola a osvětluje všechny kouty.

„Já jsem Pé, to je Er a tady kolega se jmenuje Iks,“ říká mužíček, co sedí hned u vchodu a v ruce má károvou trojku.

„Hrajeme prší,  znáte to?“ ptá se Pé.

A kdo ne? myslím si.

„Když vyhraji já, je pěkně celý den, nebe je modré a svítí sluníčko. Pokud vyhraje Er, zamračí se a prší.“

„A co se stane, když vyhraje Iks?“ jsem zvědavá.

„Tak hrajeme znovu.“ Aha…

„A to pořád jen hrajete karty?“ vyptává se Prášek.

„Jenom když nemáme nic na práci. My totiž hlídáme zelený les,“ řekl jinak málomluvný Er.

„Takže nejste Marťani?“

Iks se rozesmál, až se mu tykadélka na hlavě kývaly.