28. kapitola

Jezevec má tajemství              

 

Za kopečkem bydlí jezevec. Říkají mu Josífek.  Je to starý brach, tlustý a nemluvný.

„Mám rád ticho,“ říká. „Je sametové. Hladí a léčí.“

„A to nemáš rád ani písničky?“ diví se Sváťa.

„Vůbec nic,“ kroutí hlavou jezevec. „Už teď mě unavují ty řeči,“ vzdychá.

„S tebou musí být nuda,“ vyhrkne Prášek. Sedí u dveří Josífkova domku a zvědavě nakukuje dovnitř.

„Nudné jsou ty řeči. Poslouchat je pořád dokola, to jezevce otráví. Ale slyšet šumění vody nebo lesa, to mě nikdy neunaví.“

„A slyšíš růst trávu?“ zkouší ho Sváťa.

„Jen tu mrkvovou,“ odpovídá Josífek. To je ale divná odpověď!

„Petrželovou nikdy neslyším, roste moc rychle,“ vysvětluje.

„Do prašivky,“ zabrblal Fášek. Zlobí se, protože Josífkovi nerozumí.

„Já mám ráda lidi a legraci,“ povídám a pozoruji přitom Práška, jak se nenápadně posunuje blíž a blíž ke dveřím.

„A já jsem rád s bráchou,“ stydlivě přiznává Fášek. „Bez něho by to nebylo ono, opravdu.“

Josífek už poklimbává, hlava mu klesla na mohutnou chlupatou hruď. Fášek mu ochotně nese veliký kafáč, ze kterého stoupá voňavý dým.

Konečně se podařilo! Prášek nenápadně vklouzl za dveře. „No tohle,“ ozvalo se z hloubi domu.

V mžiku jsme tam. V pokoji je šero a stojí tu jen knihovna, tak velká, že se do místnosti vlezlo už jen křeslo. A počítač! Věřili byste tomu?

Josífek je trochu zaskočen. „Surfuji každou chvíli,“ přiznává se. „Mám takto spojení s Duhovým lesem,“ říká a neklidně se vrtí v křesle. Rozpačitě drží myš, ovšem, že tu počítačovou. „Jsem správce celé počítačové sítě,“ prozrazuje. „Ale nikomu ani muk! Znáte je, ty počítačové piráty,“ významně na nás mrkne.

 

...

 

Josífek nám dal na cestu pár sušenek. Pomalu se od jeho domu vzdalujeme. Les houstne a je stále zářivý, dozlatova nablýskaný. To jsem zvědavá, na jaký les natrefíme na konci tohoto žlutého. Jakou barvu bude mít? Modrou? Nebo sladce růžovou?

Ale žlutá krajina nekončí. Sotva se stromy rozestoupily, otevřel se pohled na široširé pole se zlatými klasy.