13. kapitola

Houbák všechno ví

 

Je mi do breku. Vleču se po cestě, blíží se pravé poledne a slunce mě pálí do zad. Všechno kolem je rozžhavené a ještě více rudé. Jako bych se točila pořád dokola. Po dlouhém bloudění jsem se vrátila k penzionu Červená Karkulka. Žába věší prádlo na vrbové proutky. Když mě zahlédla, praštila košíkem o zem a zmizela v domě. Jsem sama v cizím lese. A moji kamarádi kdovíkde.

Po tváři mi stékají slzy. Jsem moc unavená. Mám se vrátit do světa tam venku, za panem doktorem? Říkal, že stačí dvakrát mrknout a budu tam. Ve své posteli, se svým králíčkem. Tak moc bych se chtěla vrátit! Ale musím prý vydržet. Nemám se ničeho bát a nesmím pospíchat. Buď trpělivá a vrať se v pravý čas, pravil.

Hodiny zdaleka odbíjejí dvanáct hodin.

Sedím na kopečku z hlíny a přemýšlím, jak poznat pravý čas. A jak najít a osvobodit svoje přátele. Jistě jsou v nebezpečí.

 

...

 

Kopeček pode mnou se zatřásl a shodil mě na zem.

„Kdo mi to sedí na hlavě a mačká mi klobouk?“ hartusí obrovská houba. Vypadá jako muchomůrka, jen jí chybí puntíky.

„Promiňte, paní houbo, já vás neviděla a nechtěla vám pokazit parádu,“ omlouvám se. „Moc dlouho už chodím po lese a hledám tu dva malé kluky. Jsou to skřítci, víte?“ snažím se houbu usmířit.

„A proč je hledáš… a jak se vlastně jmenuješ?“

„Jsem Zuzanka a hledám dva skřítky. Unesli je rezaví mravenci.“

„To není dobré, to není dobré,“ mumlá si muchomůrka pod vousy. Teprve teď jsem si všimla, že je to starý houbák s hustým knírem.

„Ještě horší jsou ale plži. Bože, jak ti mě štvou!“ stěžuje si.

„Já ale musím za mravenci. Poraďte mi prosím!“

„Pomoci ti může jenom kouzelník,“ míní houbák.

„Řekni, kde ho najdu!“ svitla ve mně jiskřička naděje.

„Pomalu, moje milá. Stojím tu na místě a vím jen to, co zaslechnu. Třeba, když si poblíž udělají ptáci hnízdo. Když se kolem proplazí užovka nebo na květinu vedle přiletí motýl. Ty měla ráda houbová,  moje láska. Ta ale měla útlou nožku! A nádherný červený klobouk…“ zasní se stařičký houbák.

„Jednou, to už je docela dávno, v mém stínu odpočívali dva brouci. Nikam nespěchali a povídali si. V krajině, jako je tato, je spousta hodných i zlých bytostí. A žije tu i kouzelník. Ten pomáhá těm hodným, aby překonali zlo. A zlým pomáhá poznat dobro. Alespoň tak to ti brouci říkali,“ vzpomíná houbák.

„Ale kde ten kouzelník žije?“ netrpělivě ho přerušuji.

„Nikde nežije,“odvětí suše.

Co to má znamenat? Utahuje si ze mne?

„Přijde, když ho zavoláš. Když ho moc poprosíš. Tvoje přání ale musí být čisté a úpřimné.“

Trochu se mi ulevilo, nemusím se už nikam plahočit. Ale jen jestli kouzelníka přesvědčím, že to s kluky myslím doopravdy.

„Jo a ten kouzelník se jmenuje Pudrmudr,“ řekl houbák a pošeptal mi zaklínadlo, ještě než na rozloučenou sklopil klobouk.