9. kapitola

Dva kluci v lese

 

Zvolna se snáším. Klesám, padám hlouběji a hlouběji, záda se dotýkají měkkého mechu. Hovím si tu jako v peřině. Je asi ráno, nad zemí se vznáší mlha a v lese kolem je šero. Celé je to tu takové zvláštní a tajemné. Na mou tvář dopadá jemný svit, jak mezi stromy probleskují sluneční paprsky. Kde to vlastně jsem? Sedám si v mechu a rozhlížím se.

Cosi zašustí. Zmije? Zajíc? Veverka?

„Hele, Fášku, že jsme ztratili cestu?“ zaslechnu nějakého kluka.

„Klídek,“ odpoví mu další chlapecký hlas.

Kdo to asi je? Opatrně jsem vstala, abych nezavadila ani o větvičku, a schovala se za strom. Má červený kmen i větve. Než jsem o té podivnosti začala přemýšlet, zahlédla jsem na cestě dvě postavičky. „Auvajs,“ vykřikla jsem. To mi na hlavu spadla šiška.

Ani jsem se nenadála a už jsou tady. Zírají na mě, hlavu zakloněnou. Dosahují mi sotva po kolena. Jeden je bílý, kulatý a placatý. A ten druhý vypadá jako bílý váleček.

„Co tady děláte, slečno?“ ptá se tlouštík.

„A proč jste tak velká?“ přidává se hubeňour a podezíravě si mě prohlíží.

Co si o mně pomyslí, když jsem se tu ocitla jen tak v papučích a pyžamu?

„Já jsem Zuzanka a nevím, proč tu jsem. Snesla jsem se sem z výšky.“

„No já jsem Prášek a to je můj brácha,“ ukazuje prťavou rukou kulatý kluk. „Fášek, jméno mé,“ galantně se klaní váleček.

To je tedy dvojka! Kdo kdy viděl takové bratry, podivuji se.

„A co máte v plánu, slečno Zuzanko?“ zvědavě se ptá Fášek. „Přidejte se k nám. Když už jste se sem snesla z výšky, to nebude jen tak. Nehledáte třeba něco?“

„Nevím, prostě jsem se snesla…“

„Pojď s námi, Zuzanko,“ přidává se Prášek.

A proč by ne! Co bych si sama počala v neznámém lese?

Nazula jsem si spadlou bačkůrku a smetla suché jehličí z pyžama. „Tak jdeme, kluci,“ zavelela jsem a odvážně vykročila na cestu.