55. kapitola

Baronka a ti druzí

 

Skáčeme přes louže a loužičky a Fášek rozumuje. „Každá kaluž je jeden malý vesmír. Anebo velký?“

„Kdes to zase četl?“ vysmívá se mu Sváťa.

„Prostě to vím,“ vytahuje se Fášek.

Mám papuče celé od bláta. Ať chci nebo ne, občas do nějaké louže šlápnu.

Co mě to štíplo do nohy? Na kotníku mám přisátou černou nudli. Fášek říká, že je to pijavice. Já ale pijavice znám. Tahle je víc vypasená a navíc piští. S tím začala, až odpadla, předtím měla plnou pusu, to se ví. 

Proč ji na mě vůbec otvírá? Copak jsem do kaluže šlápla schválně? To jsou teda způsoby, říkám si naštvaně. Fášku, kde má být ten vesmír?

„Heleďte se. Každá louže má vlastní život, své obyvatele. Tak třeba kalužník, teď pijavice…“

„Jakápak já jsem pijavice?“ ohrazuje se ta hubená dáma. „Jsem baronka Pija von Vice z rodu Bahníků z Blatníku,“ naparuje se. Prohlíží se v kaluži jako v zrcadle a svíjí se a různě smrskává, kroutí a natahuje. Jako gumička.

„Už abychom byli v suchu,“ povzdechla jsem si. Ještě dlouho se ale plácáme v blátě. Potkáváme usměvavé žabky s květovanými šátky na hlavě a hrbaté žížaly, které vlečou na zádech ulity. Mračí se a nadávají, že to musí oddřít za šneky! Odstěhovali se kdovíkam a zůstali tu jen slimáci. Ti jsou taky k ničemu, brblají žížaly. A ještě si ti lenoši stěžují, že je vlhko a mají pořád rýmu. Je to tak, pod nohama nám šustí posmrkané slimáčí kapesníky.

Podél cesty míjíme malé krámky, ve kterých komáři v plechových bandaskách prodávají krev. „Čerstvé zboží, kupte si,“ volají na nás. Fuj, zhrozil se Sváťa. Tu a tam na nás vykulí oči pihatý mlok. Krčí se ve stínu a pokukuje na stříbřité vážky, jak se koupají v bazéncích. Jsou to ty nejprůzračnější louže a kalužníci tu dělají plavčíky. Když vidí vážky, mohou se ochotou přetrhnout, ale když spatří nás, vztekle prskají a hrozí lopatičkami. Co proti nám pořád mají? Vesele jim máváme a kloužeme se po bahně jako na skluzavce.