9. kapitola

Dva kluci v lese

 

Zvolna se snáším. Klesám, padám hlouběji a hlouběji, záda se dotýkají měkkého mechu. Hovím si tu jako v peřině. Je asi ráno, nad zemí se vznáší mlha a v lese kolem je šero. Celé je to tu takové zvláštní a tajemné. Na mou tvář dopadá jemný svit, jak mezi stromy probleskují sluneční paprsky. Kde to vlastně jsem? Sedám si v mechu a rozhlížím se.

Cosi zašustí. Zmije? Zajíc? Veverka?

„Hele, Fášku, že jsme ztratili cestu?“ zaslechnu nějakého kluka.

„Klídek,“ odpoví mu další chlapecký hlas.

Kdo to asi je? Opatrně jsem vstala, abych nezavadila ani o větvičku, a schovala se za strom. Má červený kmen i větve. Než jsem o té podivnosti začala přemýšlet, zahlédla jsem na cestě dvě postavičky. „Auvajs,“ vykřikla jsem. To mi na hlavu spadla šiška.

Ani jsem se nenadála a už jsou tady. Zírají na mě, hlavu zakloněnou. Dosahují mi sotva po kolena. Jeden je bílý, kulatý a placatý. A ten druhý vypadá jako bílý váleček.

„Co tady děláte, slečno?“ ptá se tlouštík.

„A proč jste tak velká?“ přidává se hubeňour a podezíravě si mě prohlíží.

Co si o mně pomyslí, když jsem se tu ocitla jen tak v papučích a pyžamu?

„Já jsem Zuzanka a nevím, proč tu jsem. Snesla jsem se sem z výšky.“

„No já jsem Prášek a to je můj brácha,“ ukazuje prťavou rukou kulatý kluk. „Fášek, jméno mé,“ galantně se klaní váleček.

To je tedy dvojka! Kdo kdy viděl takové bratry, podivuji se.

„A co máte v plánu, slečno Zuzanko?“ zvědavě se ptá Fášek. „Přidejte se k nám. Když už jste se sem snesla z výšky, to nebude jen tak. Nehledáte třeba něco?“

„Nevím, prostě jsem se snesla…“

„Pojď s námi, Zuzanko,“ přidává se Prášek.

A proč by ne! Co bych si sama počala v neznámém lese?

Nazula jsem si spadlou bačkůrku a smetla suché jehličí z pyžama. „Tak jdeme, kluci,“ zavelela jsem a odvážně vykročila na cestu.

 

 

13. kapitola

Houbák všechno ví

 

Je mi do breku. Vleču se po cestě, blíží se pravé poledne a slunce mě pálí do zad. Všechno kolem je rozžhavené a ještě více rudé. Jako bych se točila pořád dokola. Po dlouhém bloudění jsem se vrátila k penzionu Červená Karkulka. Žába věší prádlo na vrbové proutky. Když mě zahlédla, praštila košíkem o zem a zmizela v domě. Jsem sama v cizím lese. A moji kamarádi kdovíkde.

Po tváři mi stékají slzy. Jsem moc unavená. Mám se vrátit do světa tam venku, za panem doktorem? Říkal, že stačí dvakrát mrknout a budu tam. Ve své posteli, se svým králíčkem. Tak moc bych se chtěla vrátit! Ale musím prý vydržet. Nemám se ničeho bát a nesmím pospíchat. Buď trpělivá a vrať se v pravý čas, pravil.

Hodiny zdaleka odbíjejí dvanáct hodin.

Sedím na kopečku z hlíny a přemýšlím, jak poznat pravý čas. A jak najít a osvobodit svoje přátele. Jistě jsou v nebezpečí.

 

...

 

Kopeček pode mnou se zatřásl a shodil mě na zem.

„Kdo mi to sedí na hlavě a mačká mi klobouk?“ hartusí obrovská houba. Vypadá jako muchomůrka, jen jí chybí puntíky.

„Promiňte, paní houbo, já vás neviděla a nechtěla vám pokazit parádu,“ omlouvám se. „Moc dlouho už chodím po lese a hledám tu dva malé kluky. Jsou to skřítci, víte?“ snažím se houbu usmířit.

„A proč je hledáš… a jak se vlastně jmenuješ?“

„Jsem Zuzanka a hledám dva skřítky. Unesli je rezaví mravenci.“

„To není dobré, to není dobré,“ mumlá si muchomůrka pod vousy. Teprve teď jsem si všimla, že je to starý houbák s hustým knírem.

„Ještě horší jsou ale plži. Bože, jak ti mě štvou!“ stěžuje si.

„Já ale musím za mravenci. Poraďte mi prosím!“

„Pomoci ti může jenom kouzelník,“ míní houbák.

„Řekni, kde ho najdu!“ svitla ve mně jiskřička naděje.

„Pomalu, moje milá. Stojím tu na místě a vím jen to, co zaslechnu. Třeba, když si poblíž udělají ptáci hnízdo. Když se kolem proplazí užovka nebo na květinu vedle přiletí motýl. Ty měla ráda houbová,  moje láska. Ta ale měla útlou nožku! A nádherný červený klobouk…“ zasní se stařičký houbák.

„Jednou, to už je docela dávno, v mém stínu odpočívali dva brouci. Nikam nespěchali a povídali si. V krajině, jako je tato, je spousta hodných i zlých bytostí. A žije tu i kouzelník. Ten pomáhá těm hodným, aby překonali zlo. A zlým pomáhá poznat dobro. Alespoň tak to ti brouci říkali,“ vzpomíná houbák.

„Ale kde ten kouzelník žije?“ netrpělivě ho přerušuji.

„Nikde nežije,“odvětí suše.

Co to má znamenat? Utahuje si ze mne?

„Přijde, když ho zavoláš. Když ho moc poprosíš. Tvoje přání ale musí být čisté a úpřimné.“

Trochu se mi ulevilo, nemusím se už nikam plahočit. Ale jen jestli kouzelníka přesvědčím, že to s kluky myslím doopravdy.

„Jo a ten kouzelník se jmenuje Pudrmudr,“ řekl houbák a pošeptal mi zaklínadlo, ještě než na rozloučenou sklopil klobouk.  

 

 

27. kapitola

Čtyřlístková louka

 

Skřítci si řekli, že se místo rozcvičky proběhnou. „Na sever nebo na jih?“ ptá se Prášek bráchy.

„Na jih, tam je ta louka,“ rozhodl Prášek.

Vrátili se i s hadem. Nejdříve jsem vůbec nepoznala, že je to had. V listí se vlnila dlouhá pruhovaná ponožka.

„To je nová móda,“ říká had. Svlékl si ponožku a stočil se do klubíčka. „Oblékám se jen na cestu,“ vysvětluje.

„Něco jsme ti přinesli,“ podává mi Prášek zelenou věc. „Našli jsme to jen pro tebe.“ Klopí oči a strká mi čtyřlístek.

„A kde jste byli? Že jste zase vyváděli nějakou neplechu?“ hraji si na paní učitelku.

„Chtěli jsme ti dát čtyřlístek, abys byla šťastná. Běželi jsme hlubokým úvozem a pak jsme museli projít polem slunečnic, přebrodit se potokem a přelézt skálu,“ vyjmenovává Prášek.

„Louka byla plná čtyřlístků. Lehli jsme si do trávy a koukali do slunce,“ přidal se Fášek.

A co dál, pobízím ho. „Dnešní noviny, dnešní noviny, kupte si dnešní noviny… probrala nás z usínání stonožka, která se tu proháněla na kolečkových bruslích,“ dal se do vyprávění. „Dej to sem, přifuněl obtloustlý ježek. Tu máš, a strkal stonožce místo peněz zlaté zrnko. Píše se tady, četl ten bodlináč, že dnes bude na čtyřlístkové louce módní přehlídka. Slyšel jsem dobře, že tu dnes budou modelky? vytočil se odkudsi had. Tak se připravíme na tu ssssslávu, zasyčel radostně. Během chvíle se na louce sešla početná skupinka zvířat a lesních bytostí. Všichni se náramně těšili. Posedali si a polehali do trávy a čekali,“ pokračuje Fášek.

 „Netrvalo dlouho a přehlídka začala. Hadí dámy se vlnily v rytmu hudby, jak včelí trubci foukali na trumpety. Stonožka se neudržela a začala stepovat. A hadím modelkám to moc slušelo. Hlavy jim zdobily rozkošné kloboučky a dlouhá těla zakrývaly háčkované punčošky. Bílé, červené, kytičkované, s kostkami i proužky. Mladý zajíc předvedl klobouk s kapsami na dlouhé uši. Datel představil nový model čepičky. Objevil se i krtek v kalhotkách, které jako by odkoukal z večerníčku. Pak přišla na řadu promenáda v plavkách. Divákům je předvedly mandelinky a berušky. Zkrátka, bylo se na co koukat!“ pochvaluje si Fášek.        

„Jak se účinkující objevili, tak zmizeli. Zůstala po nich jen slehlá zem. Rozprchla se i zvířátka a další v hledišti, včetně jednoho hejkala. Had říkal, že je samotář a že se mu nechce vracet domů. Rád by šel do světa, aby si našel hadí ženu. Tak se přidal k nám.“

„To mi připomíná, že už musím jít,“ pronesl had a začal se soukat zpátky do ponožky.

„Jsi švihák,“ řekla jsem mu, abych ho povzbudila, když hledá tu nevěstu.

 

...

 

Zatímco se had oblékal, skřítci připravil snídani. Ve vteřině mám plnou pusu oříšků. A z květů slunečnice mi do úst stéká sladká šťáva. Sváťa se jí nemůže nabažit. Prášek se nacpal oříškovou kaší a teď si spokojeně hladí plné bříško. Když vyrážíme na cestu, ještě ten otesánek louská oříšky.

 

 

28. kapitola

Jezevec má tajemství              

 

Za kopečkem bydlí jezevec. Říkají mu Josífek.  Je to starý brach, tlustý a nemluvný.

„Mám rád ticho,“ říká. „Je sametové. Hladí a léčí.“

„A to nemáš rád ani písničky?“ diví se Sváťa.

„Vůbec nic,“ kroutí hlavou jezevec. „Už teď mě unavují ty řeči,“ vzdychá.

„S tebou musí být nuda,“ vyhrkne Prášek. Sedí u dveří Josífkova domku a zvědavě nakukuje dovnitř.

„Nudné jsou ty řeči. Poslouchat je pořád dokola, to jezevce otráví. Ale slyšet šumění vody nebo lesa, to mě nikdy neunaví.“

„A slyšíš růst trávu?“ zkouší ho Sváťa.

„Jen tu mrkvovou,“ odpovídá Josífek. To je ale divná odpověď!

„Petrželovou nikdy neslyším, roste moc rychle,“ vysvětluje.

„Do prašivky,“ zabrblal Fášek. Zlobí se, protože Josífkovi nerozumí.

„Já mám ráda lidi a legraci,“ povídám a pozoruji přitom Práška, jak se nenápadně posunuje blíž a blíž ke dveřím.

„A já jsem rád s bráchou,“ stydlivě přiznává Fášek. „Bez něho by to nebylo ono, opravdu.“

Josífek už poklimbává, hlava mu klesla na mohutnou chlupatou hruď. Fášek mu ochotně nese veliký kafáč, ze kterého stoupá voňavý dým.

Konečně se podařilo! Prášek nenápadně vklouzl za dveře. „No tohle,“ ozvalo se z hloubi domu.

V mžiku jsme tam. V pokoji je šero a stojí tu jen knihovna, tak velká, že se do místnosti vlezlo už jen křeslo. A počítač! Věřili byste tomu?

Josífek je trochu zaskočen. „Surfuji každou chvíli,“ přiznává se. „Mám takto spojení s Duhovým lesem,“ říká a neklidně se vrtí v křesle. Rozpačitě drží myš, ovšem, že tu počítačovou. „Jsem správce celé počítačové sítě,“ prozrazuje. „Ale nikomu ani muk! Znáte je, ty počítačové piráty,“ významně na nás mrkne.

 

...

 

Josífek nám dal na cestu pár sušenek. Pomalu se od jeho domu vzdalujeme. Les houstne a je stále zářivý, dozlatova nablýskaný. To jsem zvědavá, na jaký les natrefíme na konci tohoto žlutého. Jakou barvu bude mít? Modrou? Nebo sladce růžovou?

Ale žlutá krajina nekončí. Sotva se stromy rozestoupily, otevřel se pohled na široširé pole se zlatými klasy.

 

 

32. kapitola

Setkání s Marťany  

 

Když ranní paprsky dopadly na zlatá jablka, zablýskly se jako šperky. Byli jsme už všichni vzhůru a obdivně jsme hleděli na tu krásu. Prášek potají zkoušel, zda se jablíčka dají jíst, ale málem si ten trouba vylomil zub!

„Přistáli Marťani,“ volá Sváťa, sotva se vrátil z nočního výletu a dosedl na větvičku.

„Máš asi nějaké vidiny,“ posmívá se mu Fášek. 

„Jako fakt, Sváťo?“ nedalo to Práškovi.

„Je tam talíř,“ tvrdí světluška.

„To ještě nic neznamená,“ pochybuje Fášek.

„A zelené postavičky,“ snaží se nás Sváťa přesvědčit.

„Jdeme se podívat,“ rozhodla jsem. „A kam?“ došlo mi, že to vlastně nevím.

„Dovedu vás tam,“ řekl důležitě Sváťa a vyrazil jak stíhačka.

Prodíráme se rezivým houštím, mám poškrábané ruce i nohy. Marťani nikde. Najednou se zatmělo a zase rozsvítilo. Uprostřed holé pláně stojí světelný sloup. Tyčí se až do nebe.

„To jsou oni,“ vykřikl Sváťa a hrne se dopředu.

V bílém zahradním altánku sedí trojice zelených mužíčků a hraje karty. Velký reflektor na střeše vrhá světlo do daleka. Točí se dokola a osvětluje všechny kouty.

„Já jsem Pé, to je Er a tady kolega se jmenuje Iks,“ říká mužíček, co sedí hned u vchodu a v ruce má károvou trojku.

„Hrajeme prší,  znáte to?“ ptá se Pé.

A kdo ne? myslím si.

„Když vyhraji já, je pěkně celý den, nebe je modré a svítí sluníčko. Pokud vyhraje Er, zamračí se a prší.“

„A co se stane, když vyhraje Iks?“ jsem zvědavá.

„Tak hrajeme znovu.“ Aha…

„A to pořád jen hrajete karty?“ vyptává se Prášek.

„Jenom když nemáme nic na práci. My totiž hlídáme zelený les,“ řekl jinak málomluvný Er.

„Takže nejste Marťani?“

Iks se rozesmál, až se mu tykadélka na hlavě kývaly.

 

 

45. kapitola

Strašidelný zámek

 

Jak dlouho jsme ve skále? Zdá se mi to jako věčnost. Takto přemýšlím, když kráčím za Hájkem. Bráchové se už usmířili, cupitají vedle mě a prozpěvují si.  A Sváťa jim vykládá vtípky.

Tak ráda bych už viděla sluníčko! A poseděla s Růženkou u studánky a dala si s ní šálek šípkového čaje.

„Byli jste někdy ve strašidelném zámku?“ přerušil mé myšlenky Hájek. „Musíme tudy projít, jinak se ven nedostaneme.“

Vzpomínám si na strašidelný zámek u nás na pouti. Nesměla jsem do něj ani nakouknout, že jsem ještě malá. A vidíte! Povyrostla jsem sotva centimetr – a jsem tu!

Zmáčkla jsem za kliku. Rukulíbám, zdraví mě kostlivec a napřahuje ruku. Na dlouhých hnátech se mu třpytí prsten s obrovským kamenem.

„To je triamant,“ špitne Hájek.

Skřítci marně skáčou na kliku. Dveře se už neotevřou. Kostlivec zamkl a v ruce s prstenem drží klíč. Nezbývá nám, než se vydat na cestu. Kostnatý pán se nám klaní a z holé lebky sundává klobouk.

Dala jsem si skřítky do kapes a svatojánek se mi posadil na rameno. Přidala jsem do kroku. Po cestě jsou rozesety rakve a když procházíme kolem, kostlivci si sedají a vržou jim kolena. Je mi do breku.

„Do prašivky,“ vyjekl Fášek.

Před námi se kutálí hlava. A zezadu mi kdosi poklepal na rameno! Hrůzou se mi zježily vlasy a stojím na místě zmražená jak nanuk.

„To nic, mám jen useklou hlavu,“ říká postava, která se objevila přede mnou. „Jsem rytíř Strašimír ze Strašic,“ představuje se. Zvedá hlavu ze země a zálibně si ji prohlíží. „Jsem to ale fešák, že?“ Pak už si nás bohudík nevšímá.

„Kdy už budeme venku?“ chce vědět Prášek.

Náš průvodce jen pokrčí rameny. „Jsem tu poprvé,“ přiznal se.

Minuli jsme hladomornu a teď musíme projít mučírnou. Na stěnách visí roztodivné nástroje, žebříky a provazy. Podél zdi bliká řada svíček a po zdech běhají strašidelné stíny. Ve tmavém koutě se blýská ostří seker a nožů. Žalostný nářek nám rve uši.

„Kat,“ hlesl Hájek.

Míří k nám postava v dlouhém plášti s červenou kapucí. V jedné ruce má sekeru a druhou ruku podezřele schovává za zády. Dáváme se na úprk, nejrychleji, jak to jen jde!

Konečně jsme se mohli zastavit. Nikdo nás naštěstí nepronásleduje. „Snad už budeme na konci,“ doufá Hájek.

Narazili jsme ale na jeskyni, jejíž vchod stráží mříž. „Tam se nedostaneme,“ vzlykl Prášek. Sotva to dořekl, rozsvítilo se jasné světlo a mříž se s mohutným skřípáním otevřela. Zíral na nás drak!

 

 

55. kapitola

Baronka a ti druzí

 

Skáčeme přes louže a loužičky a Fášek rozumuje. „Každá kaluž je jeden malý vesmír. Anebo velký?“

„Kdes to zase četl?“ vysmívá se mu Sváťa.

„Prostě to vím,“ vytahuje se Fášek.

Mám papuče celé od bláta. Ať chci nebo ne, občas do nějaké louže šlápnu.

Co mě to štíplo do nohy? Na kotníku mám přisátou černou nudli. Fášek říká, že je to pijavice. Já ale pijavice znám. Tahle je víc vypasená a navíc piští. S tím začala, až odpadla, předtím měla plnou pusu, to se ví. 

Proč ji na mě vůbec otvírá? Copak jsem do kaluže šlápla schválně? To jsou teda způsoby, říkám si naštvaně. Fášku, kde má být ten vesmír?

„Heleďte se. Každá louže má vlastní život, své obyvatele. Tak třeba kalužník, teď pijavice…“

„Jakápak já jsem pijavice?“ ohrazuje se ta hubená dáma. „Jsem baronka Pija von Vice z rodu Bahníků z Blatníku,“ naparuje se. Prohlíží se v kaluži jako v zrcadle a svíjí se a různě smrskává, kroutí a natahuje. Jako gumička.

„Už abychom byli v suchu,“ povzdechla jsem si. Ještě dlouho se ale plácáme v blátě. Potkáváme usměvavé žabky s květovanými šátky na hlavě a hrbaté žížaly, které vlečou na zádech ulity. Mračí se a nadávají, že to musí oddřít za šneky! Odstěhovali se kdovíkam a zůstali tu jen slimáci. Ti jsou taky k ničemu, brblají žížaly. A ještě si ti lenoši stěžují, že je vlhko a mají pořád rýmu. Je to tak, pod nohama nám šustí posmrkané slimáčí kapesníky.

Podél cesty míjíme malé krámky, ve kterých komáři v plechových bandaskách prodávají krev. „Čerstvé zboží, kupte si,“ volají na nás. Fuj, zhrozil se Sváťa. Tu a tam na nás vykulí oči pihatý mlok. Krčí se ve stínu a pokukuje na stříbřité vážky, jak se koupají v bazéncích. Jsou to ty nejprůzračnější louže a kalužníci tu dělají plavčíky. Když vidí vážky, mohou se ochotou přetrhnout, ale když spatří nás, vztekle prskají a hrozí lopatičkami. Co proti nám pořád mají? Vesele jim máváme a kloužeme se po bahně jako na skluzavce.

 

 

55. kapitola

Jdeme na hříbky

 

Víla je úžasná kamarádka a ochotně mě provází fialovým lesem. Každý den mi vymýšlí novou a novou zábavu. Třeba dnes, sotva jsem otevřela oči, přitancovala a hned na mě, jestli mám chuť na něco sladkého?

„Půjdeme do cukrárny,“ nečekala na odpověď a už mě tahala z pelíšku pod fialkovníkem. To je strom, ze kterého rostou trsy fialek.

„Hned?“ zatvářila jsem se překvapeně.

„A na co chceš čekat?“ zasmála se. Chytila mě za ruku a jdeme, vlastně se vznášíme.

 „Kdy tam už budeme?“ ptám se netrpělivě.

 „Už tam jsme,“ odpověděla.

Opravdu? Vždyť to tu vypadá jako v normálním lese, akorát je tu fialová země a stromy mají taky barvu do fialova. Ale to tady není nic neobvyklého.

„Sehni se pro hříbek,“ radí mi víla.

V trávě sedí celá rodinka. Uprostřed se tyčí dva statné hřiby a kolem dokola rozpustile vykukují malé hříbečky. Je mi líto je sebrat ze země, vždyť jim to tady tak sluší.

„Jen si utrhni,“ nabádá mě víla. „A ochutnej.“

Když chodím s tátou na houby, taky někdy kouše do hříbku, jestli není hořký. Čekám tu nejvíc hořkou chuť, ale co to? Hříbek je sladký! No aby ne, vždyť je z marcipánu. Klečím na kolenou a sbírám malé i velké hříbky a hned je strkám do pusy.

Víla se uculuje, a zatímco se láduji sladkými houbami, trhá květy fialkovníku. „To už stačí, Zuzanko,“ říká. „Pojď, tady je sladkost na každém kroku.“

A je to tak. Na zemi nešustí spadané listí, ale pod nohama nám křupou perníčky, vypadají jako ty vánoční. A představte si, šišky jsou z čokolády! Taky jako by spadly z vánočního stromku. A tady je růžová louka, tráva je posečená a sladce voní. Sotva vběhnu do trávy, na podrážku se mi lepí chomáčky cukrové vaty. Šlápnu do kaluže a mám sladkou i druhou botu! Kaluže jsou tady z kakaa a medu. A jedna obzvlášť povedená louže láká na čokoládový pudink. Ze stromu slíznu skořici a teď ještě ochutnám kytku, ke které se slétají včely ze všech stran. Je to lízátko!

Mám už kapsy přecpané laskominami a taky plné ruce, aby zbylo i na sladké dárky pro skřítky. Těším se, až uvidím Práška, jak se cpe šiškami a je celý umazaný od čokolády. Víla z natrhaných květů upletla věneček a dala mi ho do vlasů.  Ruku v ruce a se sladkou pusou opouštíme lesní cukrárnu.