do r. 1992
Šípková Růženka
Proč holky sní jen o lásce
a vymýšlejí pro ni
ta nejkrásnější jména?
Stokrát ve snu prožijí
setkání –
i ta nesplněná
Proč holky sní jen o lásce
jak kdyby na světě
nebyly
i věci jinší.
Láska, láska, rande, kluk.
Jen slova kamarádky
bolavé srdce ukonejší.
Pak ale jednou přijde princ,
polibkem Šípkovou Růženku vysvobodí
a vezme ji s sebou na svůj hrad.
Šípková Růženko, kam ti mám
šaty a střevíčky dát?
Jak člověk přichází o pohádky
Člověk je maličkej,
je schovanej v bříšku.
Roste
a kam se schová.
Popelka vrací své sny do oříšku.
Člověk je velikej
a chce být ještě větší.
A smutnou princeznu
nevyléčí.
O lásce
Láska je krásná
právě tou bezbrannou čistotou,
v které se jeden druhému dáme.
V ulicích, v ulicích –
tam už jsme jiní.
Jiní.
Tam na nás padá
světlo lamp
a domy zas vrhají podivný stín.
Pojď, pojď do ulic,
chceme-li,
aby to byla láska.
Moje láska
Napsala jsem pro tebe básničku.
Je o tom,
jak jsi krásný
a jak tě mám ráda.
Nesu ti ji,
malou a bledou.
Vidím tě, jak mi jdeš vstříc.
Ne, byla by hloupá, ta slova.
Dva pod deštníkem
Z nebe visely provázky deště.
Obloha ztmavla a ztěžkla zem.
Svět očistil se smíchem.
Dva pod deštníkem.
Tajná láska
Třída…
Těch lavic
a těch, co za nimi sedí…
A láska mezi dvěma.
Potajmu na sebe hledí.
Jak říci mu,
že jeho hlas teple hladí
a že nikdo nemá úsměv hezčí?
Jak říci mu…
Zdá se mi,
jak bysme srostli oba.
Ty kveteš, kolem bílá zima.
Já honem střásám zbytky sněhu.
Tvé větve v sněhový kožich
obléknou se teď –
já mrazu vydám svůj malý něžný květ.
A když mé oči k tvým zabloudí,
marně hledám Ariadninu nit,
po které bych se mohla
od tvého srdce
dostat zpátky.
Skutečnost bolavá je,
však sen je sladký.
Nekonečné
Moc si přála být velká.
Nahlédnout pod pokličku dospělých.
Kolem bylo slunce plné tmy.
Ani nevěděla, jak to přišlo brzy.
Už.
Ve zkázonosné řece
začala hledat zrnka dobra.
Chtěla věřit všemu,
nad čím druzí mávli rukou
s pousmáním – klam
a vznesla se za vzdušnou duhou
a chtěla dál, dál.
Našla pohádkovou louku,
kde kvetla slova básní
a poznala, že písmenka na stránkách
se mohou nudou uzívat –
a nechala je v knize tancovat.
Jen tam,
kde vítr vane po prázdné pláži,
jen tam láska nepřichází.
Milovat si moc přála.
Ale pak se bála…
Polibek, sladký polibek,
maličké pousmání.
Posel z jiného světa,
co dá jí
jasný den
a smutné usínání…
Padala vzhůru
jako hvězda vesmírem,
přesvědčena, že je nekonečný.
Tou nekonečností stoupala výš a výš,
až neunesla tíhu slunce
a nevěděla, jak prožít krásu hvězd.
Planeta lásky shořela.
I malinký cípek srdce.
A louka
a celé nebe je smutné s ní,
tmavne se soumrakem
a nemůže pochopit,
že se dívka v kráse jasných očí nesměje,
a pošle dívce z mraků jiný déšť,
ve kterém je nekonečné…
Naděje.
