Vyznání
Chtěla bych se opít
rumem
a pak ráno
odevzdaně
na čelo pokládat
mokrý kapesník
Chtěla bych upíjet
limonádu
bublinky krásy a poezie
Chtěla bych
v dlaních hřát
horskou vodu
smýt ze sebe
všechny hříchy
ale alespoň jeden
si nechat
Chtěla bych pít
nevinné mléko
myslet na přírodu
a na děti
xxx
Schovej si na zlé časy
slova o lásce
básníku
raději zhasni hvězdy
Nedávejte mi
pane číšníku
telecí medailonky
nevinných slečen
prosím
tlačenku s cibulí
Nešij pro mě
švadlenko
nadýchanou krásu
foukni větříku
do pampeliškového snu
Neříkejte mi
tak významně
že mi teče oko na punčoše
když mi tečou nervy
xxx
Krásní lidé
frajeři a manekýnky
páni profesoři
políbené dívky
V doteku cizího prostoru
sousoší osamocených
Slečno vy jste tak smutná
oslovil mě jeden
takzvaný opilec
A proč a nebuďte
no tak usmějte se
Zavřela jsem úsměv
který se chtěl odevzdat
vlídné chvilce
Přece se nebudu smát
na opilce
Pohladila jsem tě
Pohladila jsem tě
koťátko
Já vím
je ti smutno
I mně
smutek jak vlhká houba
vzlíná po duši
Za jediné pohlazení
ty hloupé kotě
sleduješ můj stín
Za jediné pohlazení
letmé a nezávazné
Opuštěné kotě
Utíkám
provinilá
před tvou důvěrou
bezmocností
do těla vzrůstajícím pláčem
Pozor na osamělé duše
Včela
Vlastně o nic nešlo.
Ta paní chtěla
zachránit včelu,
která touhou po svobodě
tloukla o okna tramvaje.
Paní se snažila marně.
Byla až dojemná
a snad i trochu směšná
její vytrvalost.
Včela se bránila.
Nevěřila.
A paní pořád…
Dívali jsme se na ni
jako na podivína.
Včela v tramvaji
je člověk v úle.
Tak proč ta paní…
Jedna obyčejná včela.
Chyběl jí vřelý dotyk.
Slunce ji hladilo
skleněnými rukavicemi okna.
Chtěla ven, ven…
Byla vzteklá,
zmatená,
zoufalá,
unavená.
Paní se snažila marně.
Včera se bránila.
Nevěřila.
Zabil ji, jeden rázný muž.
Nepochopil.
Vlastně o nic nešlo.
Ranní
Tramvaj je ještě plná peřin
Lidé už ale nesmí spát
Je ráno
a tak se musí tvářit bděle
Protrhli mýdlovou bublinu snu
Zůstaly mrtvé kapky
slepé oči
nálada citlivá na loket souseda
Vtom se v tramvaji plné sov
ozval křehký hlásek ptáčete
Zpívalo dítě
xxx
Přišla za tebou
hvězdou
legrační bábinka
Přinesla ti kytku
a ubrus
který asi sám
její zrak za dioptriemi
vyšíval
Byla rozpačitá
bábinka
Sál se smál
tys jí jen tak letmo
poděkoval
a bez okolků zpíval dál
Na co asi čekala
když nemotorně
nemožně oblečená
odcházela
xxx
Mluvím s tebou člověče
nevíš o tom
ale já tě pozoruji
a přemýšlím jaký jsi
Jsi takzvaný vagabund
máš odřený rifle
dlouhý svetr
přes rameno somradlo
a na něm berušku
jakou nosí malý holky ve vlasech
A možná právě ta beruška
kapka něhy
přiměla mé oči
se hlouběji dívat
Máš dlouhý vlasy
ale rámují ti obličej
v tiché samozřejmé něze
vypadáš jako andílek
dýchá z tebe čistý vzduch
Kdoví
podle všech znaků
máš být vagabund
xxx
Zapadlo ptáče
na dno
betonového příkopu.
Lidé jdou.
„Podívej, ptáček!“
Lidé jdou.
„Jak je malý a krásný!“
Lidé jdou.
„Chudáček, ještě neumí lítat!“
Lidé jdou.
Snad metr má ten příkop.
A lidé jdou.
Přes skleněnou zeď
Přes skleněnou zeď
dívám se ze sebe
na sebe
Vidím ven
nevidím dovnitř
Dotýkám se
svého těla
slepými prsty
Nejsem to já
Vyhlédnu ven
A ona tam píseň
Zimomřivá a krásná
Zavřete prosím okno
vy
co to se mnou myslíte
tak dobře
Ano
už budu poslouchat
jen
ospalý gramofon
Ale
Řekni
duši
Nestýskej si
Řekni
magnetům
Přitahovati se
je zakázané
A tak
A tak
ji má rád
Jako svoje
křeslo
polštář pod hlavou
sklenici vody
a v ní
poslední
stéblo trávy
A ona
tak touží
být voňavou
zemí
setřást ze sebe
všechen plyš
a peří
sklenicí vody
vylít z břehů
celý oceán
zúrodnit svůj klín
pro stéblo trávy
touží
být milována
ne pro jeho hlad
a své ruce
jimiž ho sytí
Být tak jednou
prázdný talíř
jen krása
a porcelánové
kvítí
Rány na kůži
Dlouhé vlasy
se svěřují polštáři
Vedle
oddychuje muž
Zanaříká ze sna
a ženu protne bolest
Ta vidina zlá
byla jsem třeba já
Nebo ho zranil oheň
divokých růží
Muž zanaříká ze sna
může být čímkoli
zůstává člověkem
s bolavou kůží
Bledá pleť ženy
se zachvěje
A teď
Au
Výsměch
staré skvrny touhy
na noční košili
tváře starých žen
dostaly dívčí sny
Běž dceruško ven
za okny je černý den
Jen uvěř touze
poslechni tesklivý zpěv
upálených žen
vidíš
mají na čele
cejch naděje
uvěř vábení
že velká láska
je
Do rány na kůži vstoupí
hojivý hlas matky
… Dceruško
zůstaň doma
proboha nechoď ven
všude je za okny
stejný den …
Ale já
chci milovat
… Dceruško
zůstaň doma …
Chci být šťastná
… nechoď ven …
Maminko
… všude je za okny
stejný den …
*
Muž vedle
zanaříká ze sna
Ta vidina zlá
byla jsem třeba já
A co já
xxx
Smutek prázdného prostoru
prázdného těla
prázdné lásky
prázdných sklenic
prázdnosti všeho
co nás obklopuje
co člověk miluje
ukradne
nalakuje
a pak se diví
kdeže je švih a lesk
a kde je ten hojivý
balzám
když člověk zůstane
bolavý
roztoužený
provinilý
sám
Láska
Za sklem
třpytí do pokoje
broušené sklenice
pohádku o romantice
Ústa drsně hladí
květované hrnky
po babičce
xxx
Člověk je často sám
ačkoli má rád lidi
Často je smutnej
i když má rád smích
A moc chce milovat
a neví koho a jak
Takže tak různě chodí
zastavuje se
kope špičkou boty do zdi
píská na prsty
nesměle se vrací
pořád chce milovat
a pořád neví koho a jak
Prý je to hezký
to hledání
Asi ano
Jenom kdyby
po nás nezůstávaly
opuštěné smutné stíny
Na ruce pět prstů
a mezi každým prázdno
Dvě ruce to je člověk
čtyři ruce dvojice
disharmonie rukou lidi
Ani já neumím milovat
protože nevím koho a jak
ale chci zaplnit prostor
mezi prsty
židličkou pro člověka
který také neumí milovat
protože neví koho a jak
Třešinky
S tolika těly
jsem se setkala
v rozestlaném srdci
v cévách tramvaje
v lepkavé frontě na cokoli
a jen jedno
mě rozeznělo
ještě před dotekem
jak voda proutkaře
ukrytá pod zemí
Tolik moudrých slov
se mi snažilo
vetřít do přízně
a pak se
rozsypaly
na cestu
hladové třešinky
plné slunce a krve
Čím to je
Teploučko je mi teplo
čím to je
je to snad můj teplý svetr
Nahatá slova se nestydí
že by jen fíkový list
byl v ráji
Narodila se jiskřička
z něžného popela
a horko je mi horko
to asi nebude
můj teplý svetr
Za ohništěm těla
se chvěje zima
a do kožíšků schová
průzračná slova
xxx
Chvíle
kdy dva
si pomyslí
hle to jsme my
poslední trosečníci
na přelidněném ostrově
Slovíčka slovíčka
průhledné noční košilky
hrajte si zpívejte
beztak už nevyváznete
Jsi mi blízký
podezřele blízký
ve druhém dějství
Mám tě ráda
ruka se pod kabát vkrádá
Ó romantiko
na studené lavičce
v parku
Hra
Nejprve je to náhodný dotyk
potom nesmělé dýchnutí do vlasů
ejhle nit na těle
a pak jde ruka níž
anebo výš
až skončí na klíně
a pak už to má rychlý spád
nenajdeš za chvíli ani tu nit na těle
jen přítele
