Znovuzrození

Postavil jsem kolem sebe zvláštní val. Ochranu proti neznámému nepříteli. Může být všude a ve všem. Chci mu uniknout, schovat se mu. Za hradbou však nenacházím nic pravého a vzácného, nic, co by mi bylo skutečně vlastní. Vnitřek hradby nevybudovalo poznání. Jen můj strach a moje bolest přikládaly kámen ke kameni. Ohraničily prostor, který jsem ztotožnil se svým „já“. A zatím, co je hradba vyšší a širší, můj prostor se zmenšuje. Krčím se a trpím. Ubývá mi místo, začínám se dusit.

Chci najít svůj nejvlastnější prostor. A zatím, co si buduji iluzi a bojím se pomyslet na smrt, stojí rodící se děti tváří v tvář skutečné smrti. Zoufale bojují o život. Pohlcuje je strach a beznaděj. Z nelítostného sevření je vysvobodí záblesk světla. Je to opravdový boj. Zkouším jej také prožít. Prvně se ale pohoupám v laskavých vodách. Cítím bezpečí a obrovskou sílu, která mnou prostupuje a já prostupuji jí. Rozplývám se do nekonečnosti. Cítím nejhlubší porozumění a klid.

Čeká mne však setkání s bolestí a se smrtí. Musím projít oním ohněm, vymanit se z dusivého sevření. Bojuji ze všech sil. Znovuprožití strachu a bolesti je kruté, ale přináší úlevu. Z mého nitra se jeden po druhém začínají odlupovat temné stíny a jako nepotřebné se ztrácejí v kanálu. Také moje klamné představy, nepříjemné pocity, stud, méněcennost, nemravné myšlenky, nízké touhy, vztek, vina, vše se prožitkem pod dotekem mého vnitřního slunce taví a proměňuje. Znovu pociťuji nekonečnost oceánu. Splývám s ním do úplného rozplynutí. Žár mého vnitřního slunce, který jsem v sobě zažehnul, roztavil vše, co mne svazovalo. S uvolněním a rozplynutím se zaniklo i vnitřní slunce. Neboť vše, co se zdá hmotné, ztratilo svoji podobu a smysl. Nic už nerozděluji. Vnímám blaženou jednotu. Splývám s touto jednotou. Jsem jednotou.