Vzpomínka na bolest

 

Vzpomínám na tebe, bolesti. Zdá se mi, že je to tak dávno, co jsi u mne přespala naposled. Pak jsi se jednoho dne kamsi vytratila a já už znám jen tvůj obrys.

Pamatuji si tvé nemilosrdné sevření, samotu, která člověka obepíná, a ještě cosi navíc, co nedá proniknout ničemu opravdovému na povrch. Bolest, co se dá nahmatat. Bolest, jak do útrob rozpálená žáha. Cosi nehybně těžkého, co se usídlí v těle, saje z něho krev a zaživa stahuje duši z kůže.

„Život je pro nás bezstarostný kolotoč, obraz plný hýřivých barev, a pochopte, černá barva kohokoliv jej bezostyšně hyzdí,“ slyším.

Co chtějí po parazitu svého klidu a přesycené spokojenosti ti na kolotoči? Nechat klesnou tíhu až na své dno, ze dna vytáhnout zátku a nemilosrdně vypustit hojivé slzy. Co na tom, že suché dno ještě více odírá. A vymyšlenou hladinu s očima petroleje pokrýt sluncem a vstoupit do ní coby výletní loď plná lampiónů.

Co zbývá? Ponořit se do vody a plout za sluncem, bez vesel. Svým tělem, jak přídí lodě, svým vlastním utrpením si otevírat cestu.

Dnes na tebe, bolesti, jenom vzpomínám. Jsi jako rozmazaná fotografie mého dávného já. Dívám se na tebe a zdáš se mi tak vzdálená a cizí.