Poštovní schránko, naděje má

Jsi jako prázdná jáma. Jako žíznivý džbán. Jako hluboká rána. Jen tiše zíráš do prostoru, netečná, trpělivá. A já…

Snad ani není toho, kdo by schránku naplnil, není nikdo, kdo by byl ozvěnou čekající lidské duši. Ale přece. Co kdyby… Může se stát, že jednou plechové vlnobití vyvrhne psaní na vyprahlý břeh touhy. Dopis od blízkého. Dopis z dálky. Vždyť ve světě je rozeseto po všech koutech tolik viny, tolik odpuštění. Hejna stěhovavých vzpomínek. Paběrky černého štěstí. Je tolik těch, co by také chtěli… Dotknout se okna, vztáhnout ruku, poslat psaní a s ním zoufale naléhavý tep svého srdce.