Plutí I.

 

Řeka je plná bílých parníků, plachetnic, ztroskotaných lodí, osamělých plavců, tonoucích. Voda klokotá promočenými osudy. Na okamžik spočinout, odevzdat se nekončící chvíli. Ale řeka se žene dál a člověk je jak utržený květ odnášen proudem.

K prvnímu břehu se tulí malí plaváčci ve skořápkách ořechů. Z kolébek se přesedá do necek a pak do skromných a přepychových lodí. Všechny plují ke břehu naproti. Je jako silný magnet. I lodě bez kormidla tam míří. Čím blíže, tím méně lodí a na dosah prapůvodní vodě. Hladinu brázdí prostovlasé hlavy. A mezi zlámanými vesly, kotvami ze rzi, pirátskými vlajkami, mezi unavenými, ale stále živými těly, doplouvají vodou nasáklé rakve.

 

Plutí II.

 

Potkávají se kamínky. Naráží do sebe, nese je ten samý proud. Spíše se kámen rozdělí na dva, než aby se s druhým kamenem spojil.

Proč kameny touží po splynutí, když už samy o sobě splývají se vším.