O člověku a jablku

Trháme ze stromu zlatá jablka, máme jich plný klín a nenasytně vztahujeme ruku po dalších. Trháme všechno, co nám přijde do cesty, trháme jablka ze sousedovy zahrady. Urvat co nejvíc, toť heslo doby. Marně toužíme hýčkat štěstí celý rok. Jen podzim nám daruje sklizeň.

Dopadá na nás stín jabloně. Nevšímáme si ho, až se i naše oči zešeří, tělo jak unavený strom schýlí a ve větvích naší duše utichnou ptáci. Pak zůstaneme udiveni stát a ptáme se, proč držíme zlaté jablko v dlani.