Návrat

 

Stojím na vysokém kopci a dívám se dolů. Jsem tak strašně dospělý. Všemu rozumím. Tak rád tahám z klobouku rady pro své děti.

Děti… Je šedá noc, nepřichází spánek, točím se do klubíčka, ponořuji se do peřiny jako do pěnivé koupele, omývej mě vlnko, omývej. Jsem dítě a cítím matku, její tělo. Cítím se tak bezpečně. Vrním a ona se starostlivě naklání a cosi mi šeptá. Usínám a budím se ve škole. Smějí se mi tam, že mi odstávají uši. Tvářím se statečně, dokonce se snažím smát s nimi, ale moc mě to bolí. Utíkám na chodbu, ukrývám se do kouta a pláču, moc a moc pláču. Utírám si slzy a jdu do třídy. Jsem opět O.K. Jsem opět hrdina. A pak už stojím někde v parku, čekám na nějakou dívku. Aha, už vím. Je to ona. Ona, moje první láska. Můj sen. Moje světluška, kterou jsem chtěl něžně hladit. Čekám, netrpělivě se rozhlížím. Nepřichází. Nikdy nepřijde. Zahazuji utrženou květinu. Je červená a zraňuje mě. Stále, i teď, po tolika letech. Cítím, jak mi ostrým hrotem zajíždí pod kůži. Ale vždyť to byl tak nepatrný zážitek, tak krátká láska. Těch lásek, co přišlo potom… Všechno, co přišlo potom…

Je šedá noc, spánek nepřichází. Moci se tak stulit do klubíčka, vrátit se do dětství, do maminčina klína, a zůstat tam.

Je šedé ráno. Vidím se, jak stojím na vysokém kopci. Zavřel jsem do noci všechno nepatřičné, dětinské. Všechny své smutky, obavy, sny, všechny ty drobnosti, co mi kdysi spálily kůži. Jsem přece dospělý. Stojím na kopci a odevzdaně se dívám dolů.

Je den a moudrost nepřichází. Nepřichází spánek, je noc. Jsem pod peřinou, vykukuje mi jen nos.

Jak je u tebe sladce, maminko.