Míjení

 

Setkali se dva motýli. Jeden druhému vyprávěli příběh.

„Moc dlouho putuji světem, sám a sám. Hledám motýlí ženu s křídly jako jasná nebesa, útlým pasem a tykadélky stvořenými pro lásku. Ženu, která bude cítit jemné chvění rostlin, slyšet jejich píseň. Ženu, jejíž něha rozezní celou louku.“ A pak jí povídal o všech těch ženách, které potkal na své cestě. Jejich křídla se ztrácela v šedi nebo v záplavě křiklavých tónů, květy klesaly pod jejich tíhou. Okřídlené ženy létaly loukou jako blýskavice.

A ona, s nebesky jasnými křídly, pasem jako hedvábná nit a láskyplnými tykadly, seděla naproti němu uprostřed louky, dojatě rozechvělé její něhou. Vyprávěla o tom, jak létá světem a hledá motýlího muže, který by slyšel sladkobolnou květinovou píseň a vnímal sotva znatelný tep rostlin.

Vyslechli své příběhy a odletěli. Každý jinam. Každý za svým snem. Možná nevěřili, že sny se mohou splnit. Možná byli jen neuvěřitelně hluší a slepí, kdoví. Nebo snad toužili hledat a ve skutečnosti si ani nepřáli nalézt. Netušili, že během kratičkého okamžiku se jim mohl změnit celý život.

Poslední zprávy říkají, že oba stále létají a hledají. Až přijde jejich čas, odejdou ze světa s pocitem marnosti a lítosti. Nepotkali svého motýla…