Má vnitřní krajina

 

Ze zámračen na mě padá černý déšť, zalykám se a chvěji se strachem. Cosi se ke mně důvěřivě tiskne a já to nemohu zklamat. Laviny sněhu a má ramena. Držím na nich maličký glóbus – moje osobní zeměkoule. Po nohou se mi procházejí mravenci. Ztrácím rovnováhu. Mé nohy stojí na místě. Hlava opisuje kruh. Pohyb zeměkoule. Pohyb času. Zeměkoule už vrávorá, naklání se, šlapu jí na její tmavomodré vlasy.

Moci tak schovat se. Sama do sebe. Moci tak projít se. Sama sebou. Nalézt se ve své vnitřní krajině. Tam motýli nosí na stříbrných podnosech štěstí. Ve světě okolo se z okének aut line hudba. Tady je jen hudba. Oči hladí překrásné laskavé obrazy. Jsem šťastná – sama sebou, sama se sebou. Ve světě okolo se rozdávám, dělím na drobné kousky. Uvnitř jsem celá a plná světla. Vím, že ve světě okolo žiji pro svět okolo. Svět, vše, co miluji a čím více miluji, tím více mě zraňuje.

Pod srdcem nosím dnešní den. Nebude se rodit v bolestech. Lehce vyklouzne z mých rtů.

Houpu se v pavoučí síti. Mých úst se nedotýkají žhavé mužské rty, jen slunce. Všudepřítomné slunce.

Dívat se na slunce. Dívat se na domy. Zavírat oči. Cítit náruč. Svou náruč. Náruč své síly. Neutíkat do cizích objetí, nevěřit na přelud, co se rozpouští v poušti.

Stojím a rozhlížím se. Vykročí pravá noha a nezadržitelně ji následuje levá. Obouvám sedmimílové boty a už jsem tam. Tam, kde jsem nikdy nechtěla být. Ale v mé vnitřní krajině není takové místo.

Má vnitřní krajino, pulsuj a žij, rozsévej semena, ať mohu sklidit. Zralá zrna mezi soukolím kamenů rozemlít v mouku a nasytit ústa hladových. Dát lidem napít z dlaní, ale nehasit vlastní duší jejich žízeň.

Mou krajinu živí tepny mé krve. Běda tomu, kdo chce s někým mísit tuto krev.

Běda tomu, kdo nechal odumřít svou krajinu pro svět nebo krajiny druhých.

Běda tomu, kdo hledá štěstí jinde než ve své vnitřní krajině.

Má vnitřní krajino, pulsuj a žij.