Lidský dotek

Chybí mi. Obyčejný lidský dotek. Lidé se vrhají do objetí, aby zahnali prázdnotu. A jejich těla, ač se rozedírají svou drsnou kůží, nepoznají opravdovou blízkost. Mohou se proplést jako větve stromů, jako jejich kořeny, a přesto zůstanou sama, bez doteku. Někdy stačí i nepatrný dotek jako dětské dýchnutí, aby z těla a duše vytryskl všeobjímající tón.

Lidé se zavírají v hladomornách svých citů, stydí se za své napřažené ruce. Cítím, jak se v nich chvěje cit. Teplo a něha. Stydí se pohladit a bojí se pohlazení. Přeji si za ně, aby nezapomněli. Na obyčejný lidský dotek.