Nejkrásnější motýl

 

Dlouho čekal na tu chvíli. Spletený sám do sebe. V předivu snů. Ztracený, spoutaný. Tiše pracující ke svému zrození.

Až přišel čas, čas začátku a konce. Svléká šedivý rubáš. Halí se v rozevlátý plášť z nejjemnějšího hedvábí a z nejpestřejších barev. Divokých jak svoboda. Něžných jako milostná pouta. Vylétá k obloze, třepetá novorozenými křídly. Tak dlouho čekal na tu chvíli. Jsi to ty. Nejkrásnější motýl.

 

 

O člověku a jablku

 

Trháme ze stromu zlatá jablka, máme jich plný klín a nenasytně vztahujeme ruku po dalších. Trháme všechno, co nám přijde do cesty, trháme jablka ze sousedovy zahrady. Urvat co nejvíc, toť heslo doby. Marně toužíme hýčkat štěstí celý rok. Jen podzim nám daruje sklizeň.

Dopadá na nás stín jabloně. Nevšímáme si ho, až se i naše oči zešeří, tělo jak unavený strom schýlí a ve větvích naší duše utichnou ptáci. Pak zůstaneme udiveni stát a ptáme se, proč držíme zlaté jablko v dlani.

 

 

Snílek

 

Vysnil si krásnou zemi. V ní dům. V domě ženu a děti. Snil o cestě kolem světa. O bláznivých kolotočích, pohádkových vodotryscích. Viděl svůj život v křišťálové kouli. Sám ji stvořil a krásu do ní vložil. Sám, vlastními myšlenkami, den po dni stavěl svou budoucnost.

Je to bláznivý snílek, říkali o něm, zatímco hledali význam svých všedních snů ve starém snáři. Bláznivý snílek, říkali, zatímco každou nocí byli stále bdělejší.

A zatím kdesi blízko rozkvétala země a do výšky rostl dům. Snílek si do něho vedl svou ženu a děti.

 

 

Jednou

 

Leží na posteli a čeká na slunce. Na kratinký záblesk slunce. To se tak mezi schůdky žaluzie vplete jeden žíznivý paprsek, zvědavě prozkoumá  místnost a uniká, vrací se k západu.

Čeká na slunce. Každý den. Jak závratný je ten okamžik, jak závratná je jeho pomíjivost.

Vniknout do života, dotýkat se ho ze všech stran. Zazářit. Jeden hasnoucí okamžik.

Vzpomínat. Otevírat okna temnotě. Zoufale lákat slunce. Alespoň jednou za den. Alespoň jednou za život.

 

 

Chvála bláznů

 

Tak kdopak je ve vašem okolí obětní beránek? Kdo je vyhlášený blázen?

Hoďte na něho ještě trochu bláta, ona se pak ztratí vaše špína. Vykousejte ho ze svého středu jako mastný kus ze salámu. K nám nepatří, k nám ne!

Jdeme po cestě a vidíme jen stromy. On vidí i jejich bolest.

Žijeme v sehnutém domě u vzývající jámy. Na co bychom odkládali klid, když uléháme do své postele. To jen on cítí strach toho domu.

Tak stále ruší náš klid, naši pohodu. A stromy dále cítí bolest a dům se více sklání. On se bojí za nás, za celý svět, trápí ho cizí smutky. Nemůžete mu ale odpustit, že mu chybí jasná tvář. I vám však jako citlivý seismograf světa může před zemětřesením přijít vhod.

 

 

Chyba ve výpočtech

 

„Jsem číslice. Jenom já jsem objektivní skutečnost. Spočítej si mě, zanes do tabulek. Lehce tě přesvědčím.“

„Jsi příliš přesná ve světě odkloněných cest a zkřížených drah.“

„Marně se snažíš, křehká pravdo. Vidět tě není, nahmatat tě také nelze, čím chceš nade mnou zvítězit? Bezmocně bojuješ pouhou svou existencí a to je málo, moc málo, poctivý hlupáčku. Jedině já mám právo veta.“

Tak zase jednou číslice přehlasovala pravdu.

 

 

Bolest nabývání, udržení i ztráty

 

Když jsem vás, penízky, získával, klečel jsem na kolenou a prosil o milost, stokrát vás zatracoval, lákal do svých sítí, otevíral dvířka klece  a zpíval omamnou píseň.  Když  jsem  vás, penízky, získával, z křidélek ptáčků tekla krev.

Marně jsem se vás pokoušel zavřít do klece, vás, přelétavé ptáky. Marně jsem chtěl holýma rukama před větrem uchránit hromadu zlatých plev.

Když jsem vás viděl, jak mizíte v mracích, tekly z potrhaného nebe slzy a z křídel vylíhnutých ptáčků do mých rukou (po kolikáté už) kapala krev.

 

 

Prošlé menu

 

V zahradách rostou stromy, hnije listí, květiny rozdávají pomíjivý úsměv. V porodnicích pochovávají stařečky. Začínám vařit a jídlo už prochází zažívacím traktem. Slyším, jak víří voda v  záchodové míse, slyším, jak cinká špinavé  nádobí. Televize mi servíruje i prošlé menu. Jak se  mi tehdy mohly líbit takové šaty,  jak to, že mi tamto nepřipadalo naivní a toto směšné? Jednou se zamyslím, usnu v křesle a …

Ještě je to dobré, jaro, ještě otevíráš pupeny. Je to dobré, sněhová vločko, ještě jsi neroztála. Je to dobré, starý schýlený dome, ještě stojíš na svém místě, i když vrabci na tvé střeše už znají pravdu. Ještě je to dobré… Ještě, ještě, ještě. Kolikrát. A proč ještě.

 

 

Poštovní schránko, naděje má

 

Jsi jako prázdná jáma. Jako žíznivý džbán. Jako hluboká rána. Jen tiše zíráš do prostoru, netečná, trpělivá. A já…

Snad ani není toho, kdo by schránku naplnil, není nikdo, kdo by byl ozvěnou čekající lidské duši. Ale přece. Co kdyby… Může se stát, že jednou plechové vlnobití vyvrhne psaní na vyprahlý břeh touhy. Dopis od blízkého. Dopis z dálky. Vždyť ve světě je rozeseto po všech koutech tolik viny, tolik odpuštění. Hejna stěhovavých vzpomínek. Paběrky černého štěstí. Je tolik těch, co by také chtěli… Dotknout se okna, vztáhnout ruku, poslat psaní a s ním zoufale naléhavý tep svého srdce.

 

 

Různorodost očí

 

Maminko, to je hezký kamínek. Říká dítě a bere prostý kámen do rukou. Horké pálí skutečně až tehdy, vtiskne-li do zvědavé dětské ruky žhavý cejch. Slunce není zlaté, je fialové s bílými puntíky. Tak jej vidí oči dítěte, nezatížené předsudky rozumu a tisíckrát dokázané pravdy.

Jasnost jeho očí začnou kalit štosy knih, vykřičníky zvednutých ukazováčků, moudrých napomenutí. Vytrácí se prvotní výkřik a přeměňuje se v dutou ozvěnu skal.

Lákavá kráso nejednoznačnosti: Tak jako nejsou vždy dětské oči vidoucí, nejsou vždy oči dospělého slepé.

 

 

Předurčení

 

A tak tě, děťátko, vychovám, ke své představě o životě, o lásce, o spravedlnosti, o Bohu. Jen se moc neptej, stačí, když budeš dobře poslouchat, sám poslušný. Víš, miláčku, ten, kdo pochybuje, nemá to správné přesvědčení, ten ještě tápe a jeho víra nemá tu pravou cenu. Tak dobře poslouchej, ty můj nevinný drobečku, ať víš, jak ze sebe nebeskou oddaností lehce smazat hříchy.

Sbohem, čistá kráso, dětské hry, hledání ve tmě, touho po pravdě bez jakýchkoli předurčení. Už beru trychtýř a nalévám. Už lakuji tvou dušičku na krásný božský odstín.

Ach matko, ani nevíš, jak je dnes těžké z ní odstranit staré zpuchřelé nánosy a hledat svou vlastní barvu.

 

 

Lidský dotek

 

Chybí mi. Obyčejný lidský dotek. Lidé se vrhají do objetí, aby zahnali prázdnotu. A jejich těla, ač se rozedírají svou drsnou kůží, nepoznají opravdovou blízkost. Mohou se proplést jako větve stromů, jako jejich kořeny, a přesto zůstanou sama, bez doteku. Někdy stačí i nepatrný dotek jako dětské dýchnutí, aby z těla a duše vytryskl všeobjímající tón.

Lidé se zavírají v hladomornách svých citů, stydí se za své napřažené ruce. Cítím, jak se v nich chvěje cit. Teplo a něha. Stydí se pohladit a bojí se pohlazení. Přeji si za ně, aby nezapomněli. Na obyčejný lidský dotek.

 

 

Slza

 

Jsem slza v oku. Cítím, jak stékám po tváři, dotýkám se bolavé duše. Cosi neznámého mě nutí klesat. Už jsem uvízla na rtech, pootvírám je a zkouším svou vlastní chuť. Najednou ubývám, ztrácím se, vsakuje mě horká kůže.

Jsem slza, co se proměnila ve slanou stopu. Jsem slza, co se proměnila v  prázdno. Jsem slza, co se proměnila v naději.

 

 

Plutí I.

 

Řeka je plná bílých parníků, plachetnic, ztroskotaných lodí, osamělých plavců, tonoucích. Voda klokotá promočenými osudy. Na okamžik spočinout, odevzdat se nekončící chvíli. Ale řeka se žene dál a člověk je jak utržený květ odnášen proudem.

K prvnímu břehu se tulí malí plaváčci ve skořápkách ořechů. Z kolébek se přesedá do necek a pak do skromných a přepychových lodí. Všechny plují ke břehu naproti. Je jako silný magnet. I lodě bez kormidla tam míří. Čím blíže, tím méně lodí a na dosah prapůvodní vodě. Hladinu brázdí prostovlasé hlavy. A mezi zlámanými vesly, kotvami ze rzi, pirátskými vlajkami, mezi unavenými, ale stále živými těly, doplouvají vodou nasáklé rakve.

 

 

Plutí II.

 

Potkávají se kamínky. Naráží do sebe, nese je ten samý proud. Spíše se kámen rozdělí na dva, než aby se s druhým kamenem spojil.

Proč kameny touží po splynutí, když už samy o sobě splývají se vším.

 

 

Kotva

 

Ach lodi, lodi, bílá lodi, vplouváš do dálky, ostrou přídí krájíš moře a s  plným nákladem se vracíš domů,  ověšena šňůrou lampiónů a perel.

Nikdo nevidí, ani ten poslední racek, jak tvůj strach spoutává dlouhý řetěz. Nikdo nezná, co tě drží pod hladinou. Nikdo netuší, co je ta mocná síla, co tě vede zpět. Jen dno ví. Jen dno a stará rezivá kotva.

Ach lodi, lodi, bláhová lodi, kroužíš stále dokola, v opojení své volnosti. A kotva čeká. Osvoboď se. Vlajkoví lásky vetkni za nekonečný obzor.

 

 

Jak jíme, tak milujeme

 

Nese si na tácku z papíru párek s hořčicí. Voňavý, opečený. Zakusuje se do něho, tuk stéká z úst a mastí bradu. Spolykat a nevychutnat, pozor, neudávit se. Nedočkavě ukousnutá ústa padají hrdlem, už tlačí v žaludku. To jsme si zase pochutnali!

Vítám člověka. Jeho ruce opatrně pokládají prostý talíř na holý stůl. Talíř voní porcelánem a čistotou. Vdechuje ji a uvědomuje si zvláštní stisk rukou. Neboť jeho živé ruce se spojily s rukama z porcelánu, které chtějí obdarovat. Vždyť co jiného je talíř, než sepjaté božské ruce? Kousek po kousku bere z talíře ovoce. Hrozny vína. Vyber si jednu z podob. Mohou být nevinné jak dětská ústa nebo s chutí opojné vášně, stékající do zvonivých sklenic. S obdivem a pokorou ber do rukou každý hrozen a pohlédni přes něj ke slunci. Pomazli se s jeho dokonalostí, přitiskni jej ke tváři, lehce se ho dotkni rty, nechej rozehrát symfonii v ústech, dřív než sklouzne dolů, aby posvětil život.

 

 

Příběh dívčích rukou

 

Braly dívky vodu do rukou, protékala jejich prsty a vyschla, než dopadla na zem. Braly dívky mužské hlavy do rukou a konejšily jejich touhu a smutek. Ruce dívek se dotýkaly, jako by netušily, jak krátká je jejich věčnost.

Vzaly dívky do rukou křišťálovou kouli. „Vaše štěstí je jako skleněný střep. Do jeho krásy je zakleto ostří, které je vždy připraveno zranit. Chraňte se, dívky, toho, aby do vašeho života vstoupil muž. Láska a touha. Která z vás vezme jeho hlavu do rukou, která udrží ve svých dlaních více živé vody? Nehty se zarývají a z krvavé rány prýští věčnost a pošpiněna kape na zem. Vidím bolest a zradu. Vidím slzy a dlouhé cesty. Vidím ruce, plné rozbitých přání, slepených snů, černého štěstí za nehty, vidím srdce, chvějící se na dlani. Jedno místo ve vašich rukou zůstane prázdné, nepřijme už nikdy nic z nabízeného bohatství. Mizí zde přátelství a dávné vzpomínky, tak jako se ztrácejí kosmické koráby, lodě na moři, poutníci v poušti.“

A tenkrát se ruce dívek dotýkaly a přitom už k výbuchu odtikávala jejich věčnost.

 

 

Staré ženy

 

Jdou. Ženy. Kdysi ženy. Stále ženy. Kdo se však na ně podívá pravým pohledem, kdo si dá tu práci, aby… Mužské oko se na nich mlsně nezastaví, nezatouží, už nikdy, už nikdy. Z vláhy, jež konejšila, uspávala muže v náručí, dávala jim pít, zbylo bolavé řečiště na nohou.

Potkávají se. Ženy. A slova padají ze rtů jak kousky hlíny na rakev. Rty jak vymačkané třešně. Rty, zoufale chytající do svých kalíšků poslední živou krev.

Uléhají. Ženy. Do komůrek jejich duší nahlíží měsíc. Jen on ví. Zná jejich lásky, závratné hříchy, probděl a promiloval s nimi kdejakou noc. Zná jejich bolest, prázdnotu. Stává u  jejich postele, když si rozčesávají unavené vlasy a sní.

Vlečou za sebou svou minulost a své dny ukrývají do nákupních tašek. Plní jimi popelnice vašich břich. Kam jdou a kam je provází. Jejich věrní společníci. Nákupní tašky. Bonbónky vnoučatům, slazené láskou, rozkutálené během jednoho okamžiku. Nákupní tašky. Jak velbloudi na poušti berou si s sebou všechno pro svou samotu. Pro ty, co milují. Pro ty, co je vidí stát u dveří. Nevidí nic jiného, než… Ženy jako zábradlí u schodů. Ženy jako nákupní tašky. Ženy jako prázdné urny. Ženy jako voda a sůl na jejich stůl. Ženy jako zkamenělé slzy.

 

 

Paní Miláčková

 

Spořádala smažený sýr a plný talíř báječně opečených hranolků. Nešetřila ani tatarskou omáčkou. Navrch zákusek a kafíčko s cigaretou. To bylo pondělí.

Poté, co si pochutnala na dvojité pizze a limonádě s chutí exotického ovoce, spěchala na nákup. Musí si přece koupit něco na sebe. Pro dnešek ji uspokojí svetr.

I další dny si milá paní pochutnávala a kupovala.

V sobotu ji hrozivě rozbolelo břicho. Nebylo to poprvé. Polekaně čekala, až ji bolest přejde. Pak vstala, otřepala ze sebe zbytky bolesti jako dotěrné blešky a s  chutí se zakousla do sádlem tlustě namazaného krajíce.

Tak to šlo několik let. Měla ve skříni spoustu nádherných šatů, které vycházely z módy a stárly s ní. Chátralo všechno, čím chtěla dobýt svět. Ale nevnímala to. Nezbýval jí čas. Pečovala o sebe. Přemýšlela, jak změnit účes a sháněla další senzační rtěnku.

 

 

Co je to za ženu?

 

Co je to za ženu? Pospíchá a nestačí nic. Je toho třeba tolik stihnout. Škola, školka, škola, školka, práce, školka, obchod, škola, práce, školka, obchod, práce, škola, školka. Pospíchá a nestačí nic.

Z pestrobarevných plánů a snů zbyla jen škola, školka, škola, školka, práce, školka, obchod, škola, práce, školka, obchod, práce, škola, školka. Zavírá oči, ale nezdá se jí nic.

Z lásky zbyla už jen škola, školka, škola, školka, práce, školka, obchod, škola, práce, školka, obchod, práce, škola, školka. Snaží se, ale necítí nic.

Co je to za ženu? Sklání se k zemi jak uschlá vrba. Vidím, jak chce uniknout kořenům, větve zavzlykají, strom obrůstá šaty a překotně na něm bují novotvary těžkých břemen. Cosi se láme, dřevo skřípe a ona běží, kamsi běží. Zakopne o bludný kořen a nepřichází nikdo, kdo by se k ní sklonil. Vrby okolo recitují básně, jabloně nabízejí zlatá jablka, ale ona necítí jejich kovovou vůni. Sklání své vrbové proutí u vyschlého koryta silnice a zoufale mává autům. Žádné nezastaví. Jde, musí jít. Bez touhy. Bez radosti. Zastavuje se na autobusových zastávkách, ale nezná cíl. Potkává spoustu nemohoucích a těm rozdává svou sílu. A když upadne, vyčerpaná jak letní studna, není nikoho, kdo by se k ní sklonil. Vstává a jde, musí jít. Bez touhy. Bez lásky. Bez radosti. Co je to za ženu? S hrůzou a údivem zjišťuji, že ta žena jsem já.

 

 

Ach ta mládež

 

Nechtěla bych dopadnout tak jako vy dvě, paní. Jak kdybyste nikdy nemilovaly, neměly děti, samy nebyly dětmi. Ve vašem hlase je slyšet jen ošklivost a zloba.

Jen se chvíli poslouchejte:

„To je hrozný, nepustí starýho člověka sednout. Samý zmalovaný fifleny, nestarají se o nic, jenom o parádu, tahají se s chlapama a ještě se ukřivděně dívají, když po nich chcete, aby vás pustily sednout.“

„Máte pravdu, paní. Tamta těhotná by si určitě chtěla sednout na vaše místo. S náma takový cavyky nedělali. To my, my jsme ještě v devátém měsíci chodily dělat na pole.“

Paní souhlasně přikyvuje hlavou: „Kdoví s kým to má. Ti dnešní mladí nemají ani za mák zodpovědnosti a ti jejich haranti jsou tak nevychovaní, ani nepozdraví, hulákají, a představte si, včera si zrovna před mým oknem hráli.“

„Ano. Svět je čímdál horší,“ řekla paní s očima zatrpklého vlčáka. „A lidi jsou na sebe jak psi.“

 

 

V mlze

 

Zesmutněl svět. Kino ovládla slaná mlha. To dívka bez kapesníku ji má teď před očima.

Film pokračuje, dojemná scéna končí, ale zůstala ukryta v pranepatrné slze.

Jsme tu spolu… Chci ti stisknout ruku. Nevnímáš.

Prosím, dej mi ruku. Ať cítím, že jsi se mnou, vždyť mě je teď tak strašně smutno. A smutek se vplížil i do světa, v němž jsme my dva.

Jsi přece silný, proto tě obdivuji. Nemusím se před tebou stydět za svoje slabůstky, proto je mi s tebou dobře. Rozumíš mi, proto tě mám ráda.

Jsme na zastávce autobusu.

Ahoj, lásko. Zítra…

Okénko autobusu rámuje mé oči.

Na sedadle přede mnou se dobrotivě usmívá starý pán a vypadá tak sám.

 

 

Šťastné dítě

 

Matky prosí: Bože, živote, přírodo, osude, dej mému dítěti štěstí. A jejich prosba se rozprostírá a vplétá do závoje pohádkových sudiček.

       První sudička:  „Já ti dám, dítě, nekonečný příliv rodičovské lásky. Laskavé i přísné. Stane se největší silou, která tě dovede z pokojného lůna dětství na válečné bojiště. Tou láskou budeš, chlapče, nejlépe vyzbrojen.

Dám ti také drobet krásy a drobet ošklivosti. Krásu proto, aby tvou dobrou vůli nespoutávali lidé na povrchu, až se pokusíš vzlétnout. Snáze se dotkneš slunce, nebudeš-li mít křídla z vosku, který na své černé vyvolence lepí lidská nenávist.

Ošklivost ti daruji proto, aby tě osvobozovala od pout dokonalé krásy. Proto, aby tě svou lacinou láskou příživníci krásy nemilovali příliš.

Dávám ti krásu, aby sis steskem po ní nezamlžil pohled na svět. Dávám ti ošklivost, aby lidé nezůstali omámeně stát na břehu, ale aby se dovedli napít i ze tvé hloubky.“

       „Já, druhá sudička, ti dávám jeden penízek pro štěstí. Nos ho vždy na prsou a překonej bolest, až ti na kůži vypálí kruté znamení – symbol lidského omylu.

Dávám ti jeden penízek, abys jím jednou mohl zaplatit to nejvíc bezcenné.

Podívej, synku, mám nekonečný pytel peněz, ale nechci naložit takové břemeno na tvá ramena.

Mám nekonečný pytel peněz, ale tobě dám jen jednu minci, protože tě chci opravdu obdarovat.“

      Třetí sudička: „ Dávám ti zdraví jako děravou košili. Obléknu tě, abys mohl do světa. Obléknu tě, aby tě svět tolik nezranil. Díra v košili ti však bude stále připomínat křehkost košile.

Dávám ti zdraví jako děravou košili. Celý život pro ni budeš hledat jehlu a nit. Rozkladem hrozící díra v košili ti bude stále připomínat vzácnost košile.“

 

 

Tři přání

 

Když zavřeš oči, můžeš se vydat na procházku. Projdeš třemi mlhami, dvěma slunci, vodou plnou hvězd. Otevřeš oči a spatříš zázračný svět.

Vstoupil jsi do obrazu, stal jsi se součástí malířského plátna. Tvé oči jsou štětce tančící po obraze a z palety barev vykvétají tvé city, přání, touhy a vzpomínky.

Jsi opět chlapcem. Vidím tě, jak stojíš v šeru lesa. Díváš se na sebe z velké dálky a netušíš, jak jsi se tu vlastně objevil. Zapomněl jsi na toho chlapce, až teď si vzpomínáš, že v tobě pořád žije, i když mu v čase, který po tobě neustále vyžaduje moudrá a dospělá rozhodnutí, sotva věnuješ pozornost.

Rozhlížíš se kolem a necháváš se vést, splýváš s obrazem. Až tě les jak vodní proud vyplaví na louku. Tady tančí víla. Je to malá dívka, je to žena, nebo stará čarodějka s tváří dítěte? Kdoví. Tančí tu už stovky let, stále stejná, nevinná a hřešící, neustále toužící po rozednění a po lásce.

Zahlédla tě a blíží se k tobě. „Chceš-li, prozradím ti tajemství. Nejdříve ale projdi třemi říšemi - Říší vůní, Říší chutí a Říší světla.

Až vstoupíš do Říše vůní, zůstaň zde tak dlouho, dokud nenajdeš tu nejjemnější a nejvzácnější vůni. Lesní žínky ti budou na mechových polštářích nosit nejomamnější vůně, z bledých rukou sypat voňavá kouzla, ale ty najdi vůni čistou jako lesní pramen. A takovou vůni mi přines.

V Říši chutí tě čeká mnoho nástrah. Jak neztratit cestu v zemi, kde i po kmenech stékají kapky medu? Všechno všecičko kolem je sladké, ale ty mi přines, co je nejsladší. Pamatuj, že jsi to jen ty, kdo dává sladkost pokrmům bez chuti. Pamatuj, že sladké nenalezneš pouze v ústech.

A nyní jsi v Říši světla. Tady potkáš zakleté bludičky, vyslance pekla, posly Slunce a všichni ti budou vyprávět o světlu. Možná ale, že ho najdeš v něčích očích, možná ho objevíš v sobě. Až nalezneš, co je nejzářivější, tvůj úkol bude splněn.

Odevzdáš mi právě to, co je nejzářivější a také nejsladší a nejvoňavější. Vrátíš se zpátky, projdeš vodou plnou hvězd, dvěma slunci, třemi mlhami. A já ti pak k nohám položím tvé dary. Snad si vzpomeneš.”

 

 

Míjení

 

Setkali se dva motýli. Jeden druhému vyprávěli příběh.

„Moc dlouho putuji světem, sám a sám. Hledám motýlí ženu s křídly jako jasná nebesa, útlým pasem a tykadélky stvořenými pro lásku. Ženu, která bude cítit jemné chvění rostlin, slyšet jejich píseň. Ženu, jejíž něha rozezní celou louku.“ A pak jí povídal o všech těch ženách, které potkal na své cestě. Jejich křídla se ztrácela v šedi nebo v záplavě křiklavých tónů, květy klesaly pod jejich tíhou. Okřídlené ženy létaly loukou jako blýskavice.

A ona, s nebesky jasnými křídly, pasem jako hedvábná nit a láskyplnými tykadly, seděla naproti němu uprostřed louky, dojatě rozechvělé její něhou. Vyprávěla o tom, jak létá světem a hledá motýlího muže, který by slyšel sladkobolnou květinovou píseň a vnímal sotva znatelný tep rostlin.

Vyslechli své příběhy a odletěli. Každý jinam. Každý za svým snem. Možná nevěřili, že sny se mohou splnit. Možná byli jen neuvěřitelně hluší a slepí, kdoví. Nebo snad toužili hledat a ve skutečnosti si ani nepřáli nalézt. Netušili, že během kratičkého okamžiku se jim mohl změnit celý život.

Poslední zprávy říkají, že oba stále létají a hledají. Až přijde jejich čas, odejdou ze světa s pocitem marnosti a lítosti. Nepotkali svého motýla…

 

 

Má vnitřní krajina

 

Ze zámračen na mě padá černý déšť, zalykám se a chvěji se strachem. Cosi se ke mně důvěřivě tiskne a já to nemohu zklamat. Laviny sněhu a má ramena. Držím na nich maličký glóbus – moje osobní zeměkoule. Po nohou se mi procházejí mravenci. Ztrácím rovnováhu. Mé nohy stojí na místě. Hlava opisuje kruh. Pohyb zeměkoule. Pohyb času. Zeměkoule už vrávorá, naklání se, šlapu jí na její tmavomodré vlasy.

Moci tak schovat se. Sama do sebe. Moci tak projít se. Sama sebou. Nalézt se ve své vnitřní krajině. Tam motýli nosí na stříbrných podnosech štěstí. Ve světě okolo se z okének aut line hudba. Tady je jen hudba. Oči hladí překrásné laskavé obrazy. Jsem šťastná – sama sebou, sama se sebou. Ve světě okolo se rozdávám, dělím na drobné kousky. Uvnitř jsem celá a plná světla. Vím, že ve světě okolo žiji pro svět okolo. Svět, vše, co miluji a čím více miluji, tím více mě zraňuje.

Pod srdcem nosím dnešní den. Nebude se rodit v bolestech. Lehce vyklouzne z mých rtů.

Houpu se v pavoučí síti. Mých úst se nedotýkají žhavé mužské rty, jen slunce. Všudepřítomné slunce.

Dívat se na slunce. Dívat se na domy. Zavírat oči. Cítit náruč. Svou náruč. Náruč své síly. Neutíkat do cizích objetí, nevěřit na přelud, co se rozpouští v poušti.

Stojím a rozhlížím se. Vykročí pravá noha a nezadržitelně ji následuje levá. Obouvám sedmimílové boty a už jsem tam. Tam, kde jsem nikdy nechtěla být. Ale v mé vnitřní krajině není takové místo.

Má vnitřní krajino, pulsuj a žij, rozsévej semena, ať mohu sklidit. Zralá zrna mezi soukolím kamenů rozemlít v mouku a nasytit ústa hladových. Dát lidem napít z dlaní, ale nehasit vlastní duší jejich žízeň.

Mou krajinu živí tepny mé krve. Běda tomu, kdo chce s někým mísit tuto krev.

Běda tomu, kdo nechal odumřít svou krajinu pro svět nebo krajiny druhých.

Běda tomu, kdo hledá štěstí jinde než ve své vnitřní krajině.

Má vnitřní krajino, pulsuj a žij.

 

 

Návrat

 

Stojím na vysokém kopci a dívám se dolů. Jsem tak strašně dospělý. Všemu rozumím. Tak rád tahám z klobouku rady pro své děti.

Děti… Je šedá noc, nepřichází spánek, točím se do klubíčka, ponořuji se do peřiny jako do pěnivé koupele, omývej mě vlnko, omývej. Jsem dítě a cítím matku, její tělo. Cítím se tak bezpečně. Vrním a ona se starostlivě naklání a cosi mi šeptá. Usínám a budím se ve škole. Smějí se mi tam, že mi odstávají uši. Tvářím se statečně, dokonce se snažím smát s nimi, ale moc mě to bolí. Utíkám na chodbu, ukrývám se do kouta a pláču, moc a moc pláču. Utírám si slzy a jdu do třídy. Jsem opět O.K. Jsem opět hrdina. A pak už stojím někde v parku, čekám na nějakou dívku. Aha, už vím. Je to ona. Ona, moje první láska. Můj sen. Moje světluška, kterou jsem chtěl něžně hladit. Čekám, netrpělivě se rozhlížím. Nepřichází. Nikdy nepřijde. Zahazuji utrženou květinu. Je červená a zraňuje mě. Stále, i teď, po tolika letech. Cítím, jak mi ostrým hrotem zajíždí pod kůži. Ale vždyť to byl tak nepatrný zážitek, tak krátká láska. Těch lásek, co přišlo potom… Všechno, co přišlo potom…

Je šedá noc, spánek nepřichází. Moci se tak stulit do klubíčka, vrátit se do dětství, do maminčina klína, a zůstat tam.

Je šedé ráno. Vidím se, jak stojím na vysokém kopci. Zavřel jsem do noci všechno nepatřičné, dětinské. Všechny své smutky, obavy, sny, všechny ty drobnosti, co mi kdysi spálily kůži. Jsem přece dospělý. Stojím na kopci a odevzdaně se dívám dolů.

Je den a moudrost nepřichází. Nepřichází spánek, je noc. Jsem pod peřinou, vykukuje mi jen nos. Jak je u tebe sladce, maminko.

 

 

Vzpomínka na bolest

 

Vzpomínám na tebe, bolesti. Zdá se mi, že je to tak dávno, co jsi u mne přespala naposled. Pak jsi se jednoho dne kamsi vytratila a já už znám jen tvůj obrys.

Pamatuji si tvé nemilosrdné sevření, samotu, která člověka obepíná, a ještě cosi navíc, co nedá proniknout ničemu opravdovému na povrch. Bolest, co se dá nahmatat. Bolest, jak do útrob rozpálená žáha. Cosi nehybně těžkého, co se usídlí v těle, saje z něho krev a zaživa stahuje duši z kůže.

„Život je pro nás bezstarostný kolotoč, obraz plný hýřivých barev, a pochopte, černá barva kohokoliv jej bezostyšně hyzdí,“ slyším.

Co chtějí po parazitu svého klidu a přesycené spokojenosti ti na kolotoči? Nechat klesnou tíhu až na své dno, ze dna vytáhnout zátku a nemilosrdně vypustit hojivé slzy. Co na tom, že suché dno ještě více odírá. A vymyšlenou hladinu s očima petroleje pokrýt sluncem a vstoupit do ní coby výletní loď plná lampiónů.

Co zbývá? Ponořit se do vody a plout za sluncem, bez vesel. Svým tělem, jak přídí lodě, svým vlastním utrpením si otevírat cestu.

Dnes na tebe, bolesti, jenom vzpomínám. Jsi jako rozmazaná fotografie mého dávného já. Dívám se na tebe a zdáš se mi tak vzdálená a cizí.

 

 

Znovuzrození

 

Postavil jsem kolem sebe zvláštní val. Ochranu proti neznámému nepříteli. Může být všude a ve všem. Chci mu uniknout, schovat se mu. Za hradbou však nenacházím nic pravého a vzácného, nic, co by mi bylo skutečně vlastní. Vnitřek hradby nevybudovalo poznání. Jen můj strach a moje bolest přikládaly kámen ke kameni. Ohraničily prostor, který jsem ztotožnil se svým „já“. A zatím, co je hradba vyšší a širší, můj prostor se zmenšuje. Krčím se a trpím. Ubývá mi místo, začínám se dusit.

Chci najít svůj nejvlastnější prostor. A zatím, co si buduji iluzi a bojím se pomyslet na smrt, stojí rodící se děti tváří v tvář skutečné smrti. Zoufale bojují o život. Pohlcuje je strach a beznaděj. Z nelítostného sevření je vysvobodí záblesk světla. Je to opravdový boj. Zkouším jej také prožít. Prvně se ale pohoupám v laskavých vodách. Cítím bezpečí a obrovskou sílu, která mnou prostupuje a já prostupuji jí. Rozplývám se do nekonečnosti. Cítím nejhlubší porozumění a klid.

Čeká mne však setkání s bolestí a se smrtí. Musím projít oním ohněm, vymanit se z dusivého sevření. Bojuji ze všech sil. Znovuprožití strachu a bolesti je kruté, ale přináší úlevu. Z mého nitra se jeden po druhém začínají odlupovat temné stíny a jako nepotřebné se ztrácejí v kanálu. Také moje klamné představy, nepříjemné pocity, stud, méněcennost, nemravné myšlenky, nízké touhy, vztek, vina, vše se prožitkem pod dotekem mého vnitřního slunce taví a proměňuje. Znovu pociťuji nekonečnost oceánu. Splývám s ním do úplného rozplynutí. Žár mého vnitřního slunce, který jsem v sobě zažehnul, roztavil vše, co mne svazovalo. S uvolněním a rozplynutím se zaniklo i vnitřní slunce. Neboť vše, co se zdá hmotné, ztratilo svoji podobu a smysl. Nic už nerozděluji. Vnímám blaženou jednotu. Splývám s touto jednotou. Jsem jednotou.